Ve čtvrtek dvacátého prvního prosince,

zvlášť ráno, nebyl žádný med být u policie. Večer předtím se celá armáda uniformovaných i neuniformovaných policistů dostala uprostřed vnitřního města, to jest uprostřed davů horečně• nakupujících, do hlučné a naprosto zmatené rvačky s větším počtem studentů a intelektuálů, kteří se vyhrnuli z protestní schůze proti válce ve Vietnamu.

Názory o průběhu událostí se různily, avšak tohoto studeného smutného rána převážné většině lidí vůbec nebylo do smíchu.

Jediný, kdo z toho incidentu měl užitek, byl Mánsson.

Jelikož se ve své bezmezné bezelstnosti zmínil, že zrovna nemá co dělat, byl okamžitě vyslán do ulic, aby pomáhal udržovat pořádek. Ze začátku se schovával ve stinných zákoutích v okolí kostela Adolfa Fredrika na Sveině třídě v naději, že tam případné nepokoje nedolehnou. Jeho kolegové se však rozháněli tak energicky, nesoustavně a nepromyšleně, že se někteří z demonstrantů, jelikož někudy odcházet museli, dostali až k němu.

Mánsson hbitě ustupoval podél Sveiny třídy, až se dostal ke kterési restauraci. Vešel, aby se trochu ohřál a přitom také trochu pátral. Při odchodu si vzal z jednoho ze stolů párátko.

Bylo ovinuto papírkem a mělo mentolovou příchuť.

Pravděpodobně byl tohoto nepříjemného rána jediným členem policejního sboru, který měl vynikající náladu.. Zatelefonoval skladníkovi restaurace a zapsal si. adresu dodavatele ochucených párátek.